Už ani nevím, jak mě to napadlo. Možná už když mamka přijela z lázní a ukazovala mi fotky s miniaturami známých stavem. Mezi nimi byl Ještěd. I s lanovkou. Model zasazený do krajiny měl asi metr. Někdy v té době jsme totiž s Libereckou kapelou Jarret začali přemýšlet nad promo fotkami. A nápad byl tu. Jen ta realizace mi trvala několik let. Dostat kapelu do Mariánek a tam něco nafotit…nemožné. Tak a projekt je tu. Musím holt udělat Ještěd sama. A dovézt ho do Liberce. Jak je to o té mouce a mlýnu??
A jak na to? Začala jsem kostrou z krabice, aby výplň, ať už z čehokoliv nebyla ve finále moc těžká. Připravila jsem si dostatek novin, bublinkovou fólii, izolepu a všechno potřebné náčiní. Jako kostra antény vysílače posloužila bambusová tyč, která byla původně oporou kytek.
Jak už to tak u mě totiž často bývá, že začnu tvořit jsem si vymyslela o víkendu ráno. Ne že by se nedalo jít do obchodu, ale zoufale se mi nechtělo. Takže jsem si vystačila s tím, co se našlo doma. Klasika. Základem mi tedy byla krabice, na ní menší krabice a do nich bylo třeba upevnit tyčku. To šlo pomocí kartonků celkem snadno. Teď přijde to těžší (jak se o chvíli později ukázalo to nejtěžší) – z hranatého základu udělat hyperboloid. Alespoň přibližný. V lavorku jsem tedy rozpustila dostatek tapetového lepidla a do toho jsem máčela listy novin, které jsem v nejrůznějších tvarech kladla na sebe kolem krabic. Rodiče milují když tvořím. Že můj pokoj vypadá jak po výbuchu atomovky si už zvykli, ale přeci jen dělat s takovým množství lepidla a vody na docela novém koberci… Původní úmysl sice totiž byl pracovat v pokoji, ale základna rozhledny se nevešla do žádného našeho kýble. Takže varianta lino v předsíni. Ale i tam jsem raději roztáhla ještě igelit. Už i proto, že šlo s celým dílem lépe otáčet. A také proto, že lepidlo, které z novin již připevněných, šlo dobře přemístit zpět do nádoby a znovu použít. Novin se kupodivu ani moc nespotřebovalo.
Práce v předsíni má jeden zásadní nedostatek – nemůžu si pustit muziku. To je pro mě u tvorby zásadní fakt. Prostě si u toho zpívám a práce jde líp od ruky. V tom jsem ale z obýváku zaslechla, že v televizi zrovna začíná pořad o…Ještědu. Náhoda?? Na ty už dávno nevěřím a co se týká Liberce už vůbec. Takže krásně vybyl čas k přemístění se k televizi, aby noviny mohly prosychat a já mohla stříhat proužky z bílého papíru. Ty použiji na další vrstvu. Také pomocí tapetového lepidla tak uhladím povrch a alespoň docílím jednotné barvy. I když celý model pak ještě budu malovat.
V téhle fázi již jde o opravdovou dokonalost poměrů a čistotu tvaru. Nu, kdo byl nedočkavý a hotové dílo viděl dřív než četl už ví, že se mi to úplně nepovedlo. Nerovnosti tam jsou.
Problém nastal s prodlužováním antény. Naštěstí papírová rolička je tapetovým lepidlem dostatečně zpevněná. A to je prozatím vše. Teď to bude celkem dlouho schnout, i když jsem si vypomáhala fénem. Tvarově ale ještě není nic ztraceno. Celý povrch totiž ještě budu pokrývat samotvrdnoucí hmotou podobnou hlíně. Tenkými pláty jsem povrch dorovnala. Povrch je tak pevný a hlavně anténa se zpevnila. Tato kombinace materiálů už se mi osvědčila. Sádra by měla tu nevýhodu, že během práce rovnou tvrdne a člověk by všechno zapatlal. S hmotou se pracuje jak s modelínou.
Když hmota zaschne, dá se jednoduše brousit. Krásně vypadá pokreslená pastelkami (viz. třeba mé náušnice, které z ní vyrábím). Líbí se mi, že zůstává vidět struktura. Ale snadno se pomaluje i vodovkami nebo temperami.
Tak a jsme u konce. Tedy teď přijde to hlavní a to využít Ještěd. Sama jsem zvědavá, jak fotky dopadnou a kdy se k nim dostanu. Ale už teď se mi to válí papíry s nákresy a nápady, tak uvidíme. …….. určitě tu pak fotky najdete.
