…
Navzdory mobilům, navzdory době
vždycky chodily dopisy ode mne k tobě
Do těla emailů čtyřlístek nepoložíš
Tisíce slov a tisíce otázek
namaluj lásko namaluj obrázek
na ploše windovsů se od barev neupatláš…

Vždycky jsem měla ráda  dopisy. Ať už ty malé papírky, co kolovaly po třídě, nebo dnes žluté lepící papírky s milými vzkazy v práci na stole. Takové  ty, co si dáte na stůl pod sklo, protože po každém přečtení  vám vykouzlí úsměv na rtech a na chvíli zpříjemní den.  Ale hlavně ty pořádné dopisy. Ten čas, kdy si zalezete někam do kouta s papírem a tužkou a píšete co máte na srdci. Ty chvíle, kdy otvíráte schránku a těšíte se a obálku roztrháte ještě cestou po schodech. Papír, písmo, vůně, slovíčka…vždycky je to jiné. Od každého dopisovatele je to jiné.  Prošla jsem si klasickým dívčím obdobím dopisování si. Existuje to dnes vůbec? Asi to leze do peněz, ale to kouzlo.

Napsala jsem celou řadu dopisů. Ani krabice s dopisy na památku mi doma nechybí. Když je mi smutno, můžu si ty slova zopakovat, pokochat se zas tím krásným písmem  a zavzpomínat. I když jsou úplně obyčejné, o obyčejných věcech.  Sama si tvořím dopisní papíry nebo pohlednice. A nebo můžu do obálky přidat fotku nebo nějakou maličkost.

Škoda jen, že ne každému se poštěstí mít svou pošťáckou pohádku. Tam neznal ani adresu, ani jméno a dopis došel té správné. Já to štěstí neměla. Ale i když i mně někdy poštovní skřítci pozlobí, budu psát. Píši těm, na kterých mi záleží. Dopis je osobní, zvládne toho hodně říct…tak snad brzy nějaký přijde.  A třeba i nezávazně na mém a nečekaně. Mám teď zase jeden rozepsaný. Je důležitý, tak si dávám na čas.

I když sms s přáním krásného dnes taky není k zahození.  Ale zítra až půjdu domů, schránku zase raději otevřu.

Napsal jí ta nejkrásnější slova, která kdy vůbec znal
a pak položil dopis pod kámen a dlouho na dní tiše stál…